Volný den na letišti, které sousedí s frontovou linií, je balzám na duši. Celý den jsem s kamarády trávil mimo naši základnu. Asi by mi nevadilo odpočinout si delší dobu, ale to není momentálně na pořadu dne. Je ráno 7:00 a já se chystám na dnešní akci. Už je znát, že se blíží zima a ráno v 7:45, když se odlepím ze vzletové dráhy, je okolo stále tma. Červánky v pozadí naznačují, že bude svítat, ale oblačnost tmu prozatím umocňuje. Bombardéry, které máme doprovázet, už jsou blízko, avšak zároveň se začínají objevovat kužely světlometů z našeho letiště. Musíme to ihned stočit zpět a bránit letiště. Mezitím nad základnou už svoji práci vykonává naše obrana. Díky světlometům máme podstatně jednodušší práci s odhalením nepřátele. Nečekám na nic a už si to směřuji za prvním kouskem. Pálím a trefuji napoprvé. Jenže pilot Mig pokračuje i s kouřícím strojem dál. Opakuji střelbu. Ze stroje se vyvalí další kouřová stopa. Mig pokračuje v levotočivé zatáčce dál… Co to sakra je? Střelbu opakuji ještě třikrát. Až potom je vidět, že nepřítel ztrácí veškerou kontrolu nad neovladatelnou mašinou a řítí se k zemi. Kouknu na munici a nevěřím vlastním očím. Už toho moc nezbývá a okolo mě je stále velmi rušno. Ve světelném tubusu zahlédnu dalšího Miga. Spouštím se na něj z mírného převýšení a pálím. Opakuje se podobný scénář. Hodně moc munice a nic. Když už jsem ho konečně udolal, vidím, že pokračovat dál nemá smysl. Jsem skoro bez munice. Riskovat se mi opravdu nechce. Nad letištěm už je klid, tak žádám o povolení k návratu. Za pár minut dosedám na základnu. To bylo hodně náročné ráno.
Po přetankování a doplnění munice startujeme v jedenáct hodin dopoledne k volnému lovu. Naše čtveřice vyvolených má na starost sektor 0510. Nepřátelskou aktivitu v této oblasti ale není problém najít i poblíž našeho letiště, což se po pár vteřinách potvrzuje. Vrhám se na první I-16, který mám nejblíž k sobě. Nedávám soupeři sebemenší šanci a po krátké přesné dávce se s kouřovým efektem řítí k zemi. Periferně sleduji dopad „raty“ a už si začínám vyhlížet další oběť. O další dvě I-16 se starají kamarádi, tak si jdu pohrát s bitevníkem Il-2. Tady je předem jasné, že abych tohle monstrum udolal, bude do něj potřeba nasypat celkem velké množství munice. A jak si myslím, tak to i je. Ukazatele množství nábojů mizí závratnou rychlostí a Il-2 vesele pokračuje dál. Kouř se valí ze všech dutin, ale ani náznak toho, že by se měl poroučet k zemi. Pro jistotu kontroluji svoji šestou. Tam už je klid, tak se ještě jednou pokusím zasáhnout toho zatraceného bitevníka. Hurá! Odkrajuji mu skoro celou zadní část. Po tomto zákroku se nekontrolovatelně řítí k zemi. Já zamířím k letišti, které je od našeho střetu na dohled a dosedám vzorně na tři body.
Už jsem si říkal, že dnes mám svůj úspěšný den za sebou, ale z tohoto omylu mě vyvedl poplach. Jihozápadně od našeho letiště napadají bitevníky pozice dělostřelectva. V 15:27 se odlepuji od rozbláceného povrchu a na plný plyn se s kolegy ženeme vstříc dalšímu konfliktu. V hlavě mi běží myšlenka, zda může mít člověk tolik štěstí a ustát toho tolik během jednoho dne. Asi ano. Ostřím zrak a snažím se spočítat body na modrém pozadí. To nevypadá dobře. Vidím jak bitevníky tak i stíhačky. Jakmile nás soupeř zpozoroval, rozletěl se do všech stran, jako když střelíš do hejna hus. Nebezpečí hrozí zejména od Migů. Pozoruji, jak jeden klesá dolů. Překlopím se na záda a pouštím se za ním. Bonusové převýšení a rychlost zůročuji rychlým sestřelem. Sakra, to už je dnes pátý sestřel! Mám stále rychlost, a tak stoupám do bezpečné výšky a hledám další kořist. Po mé pravé straně vidím útok Iljušinů. Každý z kamarádů se stará o svého soupeře, tak využívám chvilku a jdu se za jednoho bitevníka zařadit. Tan sklopil příď a pálí salvu raket na pozice dělostřelectva a trefuje. Po mojí intenzivní palbě je to ale jeho poslední účast v této válce. Ohnivá koule po dopadu završila pilotův osud. Stáčím k návratu. V dálce vidím, jak jeden Mig pronásleduje naše „Befko“, které míří taky zpět na základnu. Dávám plný plyn a pomalu a jistě ho doháním. Už vidím letiště. Mig pálí a z kolegova stroje začne vycházet hustý černý kouř. Z letiště mezitím začala intenzivné pálit obrana. Flak vybuchuje snad všude kolem. Já se snažím dotáhnout Rusa, který chce stoupavou zatáčkou nabrat směr domů. Ohromná rána a tma před očima. Bolí mě celé tělo. Když se trochu rozkoukám a zakalený zrak začne zaznamenávat okolí, nevidím nic a nikoho. Dochází mi, co to bylo. Náš flak. Po prolétnutí zrakem po kokpitu usuzuji, že největší jistota bude opustit stroj na padáku. Poodletím stranou a vyskakuji. Na padáku si uvědomuji, jak málo stačí a po veleúspěšném dni by mohl přijít nenadálý konec. O to horší, že by to bylo z vlastních řad.