Po včerejším veleúspěchu, kterým jsem dosáhl celkem 6 sestřelů, narostlo moje sebevědomí do značných výšin. V hlavě jsem si postupně přehrával všechny situace, které včera nastaly. Dnes startujeme po 12. hodině. Úkolem je doprovodit bombardéry He-111 do čtverce 0515-9. Cílem je vesnice Chupriyanovka a její přilehlé malé nádraží. Start ve 12:14 probíhá podle standardu a postupně se řadíme do formace a vyrážíme ke krytí Heinkelů, které už vidím. Vzhledem k tomu, že frontová linie skoro kopíruje naše letiště, jsou všechny cíle opravdu co by kamenem dohodil. Zrovna se začínám s kamarády točit ve 2000 metrech, když bombardéry sypou celý náklad na cíl a s úspěchem zasahují. Po splnění úkolu se otáčí a začínají se vracet zpět na domovskou základnu. Zapraskání ve sluchátkách je jasným znamením, že někdo něco zpozoroval a bude nás informovat o situaci. Od severovýchodu se k nám ženou stíhači. Dávám plný plyn a přes pravé křídlo začínám stoupavě zatáčet směr hlášený nepřítel. Zklidňuji se a jsem 100% soustředěný na boj. Už vidím, jak se na mě ženou dva Migy. Na čelní útok nejsem zvyklý a překvapuje mě, že se do toho chce Rusům. Já se ho snažím zarovnat do kříže zaměřovače, ale moc se mi to nedaří. Zato ruský pilot se toho nebojí a pálí. Schytám pár zásahů. Naše stroje se míjí opravdu těsně. Mám rychlost, a tak začínám stoupat a s velkou námahou se snažím Miga nespustit z očí. Mig nikam nespěchá a v ploché levotočivé zatáčce pokračuje dál. Nabídka, kterou mi poskytl, se neodmítá. Půjdu na něj z převýšení. Bum, bum, bum… otočím hlavou tak rychle, že mám dojem, jako by se otočila celá dokola, a vidím, jak to do mě perou dva Migy. Kmitám pákou, abych zabránil další naloži střel. Marně. Další dávka a cítím, jak se mi do těla dostávají věci, co tam nepatří. Bolest je však snesitelná. To ten adrenalin. Můj stroj i přesto, co všechno už schytal, stále reaguje na knipl bez problémů. Musím pryč! Tlačím páku až na doraz a ženu se směr země. I přes bolest se snažím sledovat, co se za mnou děje. Rus mě napodobuje a pouští se za mnou. Vyrovnávám tesně nad korunami stromů. Srdce mi buší tak, že ho slyším, jako by bylo v mozku. Pro soupeře to ale asi bylo příliš a srovnal dřív. To mi dalo asi moji poslední šanci. Po pár manévrech jsem za ním. Střílím ze všeho, co mám. Úplně zapomínám na bolest celého těla. Najednou přede mnou Mig vybuchuje a rozletí se na tisíce kusů. Ohnivá koule se řítí k zemi. Vítězství je moje! Stáčím směr letiště, ale asi mi dnes není souzeno se v klidu vrátit. Opět další zásahy. Tohle už opravdu smrdí průšvihem. Musím ven. Hned. Odhazuji kryt kabiny a budu se modlit, že mě nechají na pokoji. Naštěstí jsem jen kousek od letiště a flak soupeřům vysvětluje, kdo je tady aktuálně doma. Dopadám v bolestech na pole a slyším, jak se ke mně z dálky blíží auto. Naše auto.
