Včera večer jsem po strastiplné cestě dorazil na svoji předem určenou základnu. Únava celého těla se podepsala na mojí vyčerpané náladě. Měl jsem stav, jako kdybych vypil litr koňaku. Nohy mě sotva donesly do postele a jakákoliv myšlenka na hygienu byla někde hluboko v mysli. Spánek zvítězil nad špínou. Ráno bylo velmi chladné. Co ale můžete, tady na východě v říjnu, očekávat. Po úspěšném rozlepení očí jsem v co nejkratší době rozehřál svoje tělo na 100%. Dopoledne toho musím stihnout celkem dost. Už jsem se dokonce seznámil se svými spolubojovníky a spolunocležníky. Bude to tu fajnová partička a já doufám, že do ní zapadnu. Momentálně to odstartovalo moji novou etapu života: stíhací pilot na východní frontě.
Je 12:17. Sedím ve svém Messerschmittu Bf109F-2 na mojí současné základně Dugino, a poslouchám jak zvuk nastartovaného motoru, tak i pokyny ve sluchátkách. Teplota se stále drží 2°C pod bodem mrazu. Obloha je plná mraků. Z toho mám nepříjemný pocit. Náš dnešní úkol je doprovod bombardérů He111. Ti mají za cíl bombardovat západní část města Rzhev. Právě vylétla světlice a Gotthard Krauss dává pokyn ke vzletu. Tak už je to tady. Můj první bojový let. Poslední letmý pohled na přístrojovou desku a už povoluji brzdy a přidávám plyn. Hlavně nic nepodělat. Za pár vteřin už cítím, jak plavu vzduchem. Vše dělám automaticky. Zatahuji klapky, zvedám podvozek. Oči už bedlivě sledují moji trojici, ke které se snažím co nejdříve přiblížit. Ta už začíná dohánět formaci bombardérů, které míří na sever za svým cílem. Zatím se mi vše daří. Snažím se držet trochu dál, abych neohrozil sebe ani nikoho dalšího z naší skupiny. Osm strojů nabralo dostatečnou výšku a začínají opisovat kružnice na Heinkely. Po několika minutách se přibližujeme k poměrně velké kupovité oblačnosti. A tady jsem nováčkovsky zazmatkoval. Při průletu tou neprůhlednou bílou tmou jsem na vteřinku odvrátil zrak a bylo to. Při vynoření už nikoho nevidím. Bože můj. Nenávidím tenhle typ počasí. Lítám hlavou nalevo napravo a marně pátrám. Než jsem se vzpamatoval, už jsem znovu uvnitř a nic nevidím. Koukám na budíky. Výška je v pořádku a kurz mám správně. Jen nic a nikoho nevidím. Co teď? Zkusím se spustit dolů, abych se rozkoukal. Už musíme být poměrně blízko. Teď už vím, že to byla blbost a měl jsem naopak stoupat. To mám pro příště. Zespodu byla oblačnost ještě děsivější. Déšť bičoval přední sklo. Musím zpět nahoru. V tu chvíli jsem si všiml, že jsem nevypnul poziční světla. Sakra. Jak se to mohlo stát? Musím to brát jako začátečnickou chybu.
Právě když jsem se vyhoupnul nad oblaka a zahlédl modrou oblohu, zaslechl jsem v rádiu první hlášky. Konečně vidím celou formaci bombardérů a okolo je poměrně rušno. Dávám plný plyn a ženu se vstříc nebezpečí. Čím blíž jsem, tím lépe rozeznávám siluety letadel. Naše „béefka“ už nahání první I-16. I já se přidávám a snažím se pověsit na prvního Rusa. Tlukot srdce mně duní v hlavě. Mám vyplněný kříž v zaměřovači. Pálím poměrně dlouhou dávku. Z „Raty“ odletují kousky z povrchu. Najednou se vyvalil dým a vzápětí plameny. Euforie se mě zmocnila naplno- můj první sestřel! Nadšení je neskutečné. Po oku sleduji, jak se nepřítel řítí k zemi a už se snažím najít další oběť. Trochu při tom zapomínám na zadní polosféru. Vlevo vidím dalšího protivníka. Prudce zatočím a už jsem na jeho „šestce“. Stisknu spoušt a najednou… několik silných výbuchů na mém levém křídle. Jsem otřesen a chviličku trvá, než se proberu. Ještě stačím zahlédnout, jak se mi pod křídlem ztrácí kouřící I-16. Srovnávám stroj a nabírám kurz 180. Přede mnou se plouží bombardéry, které splnily svůj úkol. Snažím se odhadnout poškození. Několik testů napovídá, že stroj dotáhnu domů. Jen mechanici nebudou nadšení z mého zevnějšu. Najednou zaměřím na palivoměr. Rafička se nebezpečně blíží k minimu a mně dochází souvislost. Unikající palivo. Tak to bude opravdu o fous.
Bombardéry už se odpoutaly a já na minimum plynu kloužu z 2000m výšky. Jsem nervozní a neustále vyhlížím letiště. Konečně se začíná na obzoru rýsovat. Už je to opravdu kousek. To dám. Rozsvítil jsem poziční světla, vystřeluji světlici a vytahuji klapky a podvozek. Stáčím stroj a náhle… jsem bez paliva! Na přistávací dráhu je to pořád daleko a já už nemám rychlost ani výšku. Opět jde srdeční tep rapidně nahoru. Naštěstí jsou okolo planiny, které mohu využít pro nouzové přistání. Musím to risknout. Sklopím příď, abych měl dostatek rychlosti a nepropadl jsem se. Tvrdý náraz podvozkem na zem mi zarval pásy do ramen. Bez modřin to rozhodně nebude. Brzdím s citem, ale „Mezek“ poskakuje jak se mu zachce. Listy vrtule se ohnuly o hrbol na zemi. Ale stojím na místě a žiju.