Probral jsem se až druhý den v polním lazaretu. Ani si nepamatuji, jak jsem se sem dostal. Naštěstí se najde spoustu lidí, kteří Vám ochotně pomohou, když dojde k podobné situaci. Bolí mě celé tělo, ale nejsou to vážná poranění. Jde o pár tržných ran a hlavně zhmožděniny. Kokpit „mezka“ není nijak prostorný a při „nouzáku“ se samozřejmě pomlátíte chtě nechtě. Z nemocnice jsem se dostal až po třech dnech. Za zranění jsem obdržel i metál „Wound Badge“. Co mě překvapilo ještě víc, bylo povýšení. Už je ze mě Oberfeldweber. Návrat 25.10. už byl na novou polní základnu Kalinin vedle stejnojmeného města. Opět o pár kilometrů blíž k frontové linii.
Startujeme po 12. hodině. Je celkem velká oblačnost. To nesnáším. „Stojedenáctky“ dorazily přesně na čas. Snažíme se vystoupat nad oblačnost, pro všechny je to bezpečnější. Heinkely kontrolujeme mezi mraky a stále se snažíme udržet kurz. Dnešní cíl jsou továrny na okraji Torzhoku. Vzhledem k tomu, že opravdu lížeme okraj frontové linie, je to otázka pár minut a jsme nad cílem. Bombardéry vysypaly svůj náklad s celkem slušnou přesností. Ty kluky obdivuju. Jejich pomalost je vystavuje podstatně většímu nebezpečí než nás, kteří máme možnost nabrat rychlost a zmizet, když je zle. Proto nás vždycky tak rádi vidí. A už tu jsou. I-16 se snaží postupně parkovat za ocasy Heinklů. Převracím se přes levé křídlo a plnou rychlostí se valím směrem dolů. Střed zaměřovače se vyplnil během vteřiny. Pálím, ale bez nejmenšího náznaku zásahu. Přitahuji a začínám stoupat s myšlenkou na další kolo. Nějaký Rusák si asi myslí, že mě dožene. Při pohledu vzad vidím, jak se pokouší stoupat za mnou. Vím, že nemá šanci. Když už mám dostatečnou výšku, opět padám, tentokrát přes pravou stranu. Vystřelím na stoupající I-16, ale opět nic. Nikde poblíž nikoho nevidím, tak se stočím a snažím se za Išaka zařadit. Ten sebou hází ze strany na stranu. A ještě ta oblačnost. Po krátkých dávkách ho ostřeluji, ale bez výsledku. Až po delší době a několikáté palbě se z něj vyvalil bílý dým. Nechávám ho jeho osudu a snažím se dohnat vracející se Heinkely. Stoupám a najednou bum, bum! Na křídle se objevily malé díry. Flak? Kroutím hlavou sem tam a najednou jsem si ho všiml. Chce se za mě zaparkovat. Ale já už dnes nemám sílu a ani oko není v kondici. Vší silou rvu knipl na přístrojovku a mířím s plným plynem k zemi, směr naše území. Rychlost mi hraje do karet. Stále kontroluji svoji „šestou“. Rus to vzdal. Hurá! Při cestě na základnu míjím útočicí IL-2, ale už potřebuji sedět na zemi. Stále cítím bolest těla po mé havárii. Konečně vidím základnu a dosedám.
Jenže dnešek ještě neskončil. Předešlý úkol měl velmi smutnou bilanci. Max-Hellmuth, Ulf a Gottlieb byli sestřeleni. Zda to někdo přežil a padl do zajetí není jasné. Odpoledne startujeme na podporu stíhacích bombardérů, i když počasí není ideální. Já bych to řekl úplně jinak. Stojí to za velký h…o. Rozkaz je ale rozkaz. Tlačím plyn dopředu a v duchu se modlím, abychom se v té bílošedé tmě nesrazili. Mokré přední sklo už je to poslední, co mi vadí. Nejrozumnější by bylo nastoupat na tu hustou oblačnost, ale potom je nemožné hlídat stroje pod námi. Samozřejmě mám pravdu. Hned jak jsem se na chvilku vynořil z mraků, nikoho jsem okolo sebe neviděl. Jediný kontakt jsou pokřikující kolegové ve sluchátkách. Sakra práce!
Musím zhodnotit dvě dnešní akce. Celkem pět pilotů padlo nebo jsou nezvěstní. To je na jeden den až příliš velká ztráta. Někdy si říkám, zda to má vůbec význam, za takových podmínek nasazovat naše životy. A dnes už musím podruhé použít vulgární výraz. Válka prostě stojí za h…o.