Už je to konečně za mnou. Čtyři dny jsem si poležel v nemocnici a dával se do kupy. Pár šrámů a naražený kotník přestal bolet už za dva dny, ale nebylo možné opustit polní nemocnici dřív. Několikrát za mnou byl Harald Lange a omlouval se. Už jsem mu dávno odpustil. Mohlo se to stát i naopak. Důležitější je, že žiju. Včera večer už jsem poseděl s kamarády u sklenice dobrého vína. Nechyběl samozřejmě omlouvající se Harald.

Vstávám celkem brzy. Chci být dostatečně probraný a připravený na jakoukoliv akci. Jako bych něco tušil. V 7:20 zvoní telefon. Do dvaceti minut startujeme. Ranní mlha se povaluje po okolí. Doufám, že než se odlepíme od země, ustoupí. Jsem určený jako číslo 2 v naší čtyřčlenné skupině. Velení má na starost Andreas von Schwerin, zkušený a ostřílený pilot. Náš cíl je pokusit se odrazit neustále útočící bitevníky IL-2 v okolí vesnice Holm. V našem týlu a na frontové linii se snaží neustále napadat postupující jednotky 4th Panzer Group. Letíme naše vojáky podpořit a ukázat jim, že na to nejsou úplně sami.

Mlha pozvolna ustupuje, když se podvozkové nohy odlepí od orosené travnaté vzletové dráhy. Hurá, zase ve vzduchu! Letová hladina je 700m. Řadím se nalevo od velitele. Srovnávám rychlost na let ve formaci. Co je po ránu hodně nepříjemné, je slunce, které se pomalu dere nahoru. Je nepříjemně ostré a občas, díky jeho intenzitě, ztrácím moji jedničku z dohledu. V tu chvíli se snažím porůznu naklánět hlavu tak, aby mě rámování kabiny alespoň na okamžik udělalo mini stín.

Jsme přibližně 2 minuty od frontové linie. Andreas hlásí skupinu bitevníků na 12. hodině v letové hladině přibližně 200m na zemí. Přidáváme plyn, stáčíme mírně doprava a zlehka nabíráme výšku. Když už jsme v úrovni IL-2, velitel dává povel k útoku. Padám na levou stranu a prolétávám mírnou oblačností. Tohle opravdu nesnáším. Nikdy člověk neví, kde zrovna vyletí. Již jsem pod a snažím se urychleně zorientovat. Paráda! Mám velmi dobrou pozici a už vidím i kamarády, jak se postupně řadí za nepřítele. I mně se začíná plnit kříž na zaměřovači jedním šturmovikem. Ještě hodím hlavou vzad nalevo a napravo. Bylo mi jasné, že se IL-2 bez doprovodu neobjeví. I-16 se pomalu přibližují. Vracím zrak na zaměřovač a pálím. Vidím záblesky a vycházející kouř. Jenže nepřítel pokračuje dál, jako by se nic nestalo. Znovu mačkám spoušť, ale už jsem moc blízko a musím se odpoutat. Koukám z boku na IL-2, která je celkem slušně poškozená, nicméně pokračuje v klidu dál. Už jsem se chystal na druhé kolo, když najednou vidím zelené trasírky a drobné díry na pravém křídle. I-16 už je za mnou. Tlačím knipl na maximum dopředu, a začínám klesat a točit doleva. Ruský pilot asi nečekal takovou reakci a začíná točit o pár sekund déle. Mám proto celkem dost času na manévrování. Netrvá to dlouho, a začínám stahovat soupeřův náskok. Při poslední levotočivé zatáčce střílím. Výbuch granátu na trupu těsně za pilotem napověděl pravděpodobný osud pilota. Je mrtev. I-16 se nekontrolovaně řítí k zemi.

Ohnivá koule na přeoraném poli na chviličku zaměstnala můj zrak, ale ve vteřině jezdím zrakem po obloze a hledám spolubojovníky. Je to zvláštní. Nikoho nemohu zahlédnout. Zůstávat tady sám je riskantní. Nasazuji západní kurz, přidávám plyn, stoupám, a pomalu mizím z bojové oblasti. U letiště je docela čilý ruch. Zatím jsem ale svůj schwarm neviděl. Snažím se vecpat na přistání, což se mi po jednom okruhu daří. Než jsem dojel k odstavné ploše, konečně slyším z rádia Andrease a ostatní. Velitel měl obzvlášť šťastný den. Na konto se mu připisují hned tři sestřely.

Dosažená ocenění: * 13.10.1941 – Pilot’s Badge * 15.10.1941 – Wound Badge in Black * 15.10.1941 – Iron Cross 2nd Class *