Přeskočit na obsah

15.10.1941 – Start mise: 12:28
Primární cíl: Escort Attackers
Seznam pilotů:
Christoph Neumann
Alan Grey
Harald Lange
Carl Grob

Vysoká oblačnost ve výšce: 600 m
Teplota: -1 °C
Barometr: 730 nnHg
Východní vítr 5m/s
Mrholení, slabý déšť

Počet dosažených sestřelů: 1

Dnešní cíl mise je sektor 0609-8. Průzkumná jednotka zde odhalila skupinu nepřátelských jednotek, které se zamaskovaly na hranici místního lesíku a mohly by zbytečně oslabit postupující 3rd Panzer group. Naším úkolem je doprovod a krytí útočících Bf-110. Co ale není ideální, je počasí. Od rána se po nebi valí hustá oblačnost, a nevypadá to na jakoukoliv změnu. Start ale nelze odložit za žádnou cenu.

Stojíme na vzletové dráze, motory jsou již dostatečně zahřáté. Už se čeká jen na povolení ke startu. Moc jsem toho v nepříznivém počasí během výcviku nenalétal. Jsem přiřazen jako „dvojka“ k Neumannovi. Snad ho nezklamu. Konečně světlice. Přidávám plyn, odlepuji se od země a zatahuji podvozek. Trim nastavuji na hodnotu O. Snažím se dohnat Neumanna, ale ten se mi ztrácí v mracích. I já mám za pár sekund okolo sebe jen bílo a mokro. Musím věřit přístrojům a doufat, že se za chvilku z oblačnosti vynořím. Připadá mi to jako věčnost. Když se konečně vymaním z bílého pekla, kontroluji, kde je velitel. Vidím ho po své pravici a celkem daleko. Ani bych nevěřil, že jsem se mohl během takové chvilky tak moc vychýlit z kurzu. Sklouznu po křídle napravo, abych se mohl zařadit.

Blížíme se k cíli. Pod sebou vidím na zemi stíny Bf-110, jak se rozdělují na útok z několika směrů. Přes vrtuli sleduji výbuchy protiletadlových granátů. Rusové už nás vítají jak se patří. Snad jim tam dole bude za chvilku horko. Já točím za Neumannem. V rádiu slyším „nepřítel na 11 hodině, stejná výšková hladina, útočíme“. Už je vidím. Christoph posílá krátkou dávku na první stroj, já si beru na starost soupeřovu dvojku. Točím pravou stoupavou zatáčku, abych se dostal výš. A už se Rusovi lepím na zadek. Bez dalšího srovnávání pálím dlouhou dávku. I-16 okamžité hoří. Hurá! Další sestřel na kontě.

A potom to přišlo. Tvrdé rány dopadají na moje pravé křídlo. Přistávací klapka je pryč, a křidélko je úplně na hadry. Mám co dělat, abych stroj udržel jakžtakž ve vodorovném letu. Snažím se otočit hlavu co nejvíce dozadu, abych zjistil příčinu. Moje nepozornost? Vůbec ne! Schytal jsem to od Haralda Langa, který se snažil rozstřílet mnou zapáleného „Išaka“. V tuhle chvíli bych mu nejraději uštědřil pár pohlavků, nicméně jsem měl mnohem větší starost. Doletět domů. Hlásím Neumannovi, že točím domů a budu se snažit s tímto vrakem doletět domů.

Byla to neskutečně dlouhá a vyčerpávající cesta. Neustálé srovnávání, kontrola budíků společně s pozorováním terénu, který vykukoval jen sporadicky v husté oblačnosti, je náročné. Konečně vidím letiště. Začínám klesat, jenže bez křidélka je to problém. Stroje se nebezpečně naklání napravo, a já mám co dělat, abych ho srovnal zpět do vodorovné polohy. Nevypadá to vůbec dobře. V dáli sleduji, jak se vrací zbývající členové našeho schwarmu. Pokoušet se o přistání, normální nebo nouzové, je skoro sebevražda. Jediná možnost je opustit letadlo na padáku. Vzdaluji se od letiště, a hlásím, co mám v plánu. Nikdo nic nenamítá. Z letiště to pro mě budou mít kousek. Odepínám pásy, odhazuji kryt kabiny, a už se vznáším na padáku. Pozoruji, jak se stroj začal přibližovat k zemi. Po dopadu následoval výbuch. Velká škoda. Z pozice parašutisty ještě sleduji domovské letiště a dosedající „eFka“. Zem se blíží čím dál víc a rychleji. Následuje celkem tvrdý dopad, a v noze mám palčivou bolest. Ležím na zemi a sleduji oblohu. V dálce slyším blížící se auto. Už jedou.