První den na nové základně a hned dva plánované doprovody. Dnes je tedy neuvěřitelně velká oblačnost s občasným deštěm. Psa by člověk nevyhnal, ale piloti I./JG 52 se ničeho nebojí. Startujeme v 10:40. „Ečka“ budou útočit na nepřátelské pozice severovýchodně od Chupriyanovky. My je budeme chránit a podporovat z vyšších pozic. Vzdálenost od cíle je přibližně 30 kilometrů, což se nedá srovnat s dřívější základnou Dugino. Kluky potom musíme doprovodit domů až na jejich základnu. Startuji v naší osmičlenné skupině jako poslední. Jakmile jsem se odlepil od vzletové plochy, začínám točit pravotočivou stoupavou zatáčku. Všichni už mají kurz na Chupriyanovku. Než jsem se stačil připojit, zahlédnul jsem tři kontakty, jak si to ze západu šněrují k našemu letišti. Hlásím, že to letím omrknout a dostávám povolení. Přiblížení prozradilo podle siluety jednomístné Il-2 s podvěšenou výzbrojí. Jejich cíl je jasný: naše základna. Přelétnu s mírným převýšením nad trojici nepřátel a z ideální vzdálenosti pálím na první krajní stroj. Ohrožení od zadních střelců nehrozí, tak mám klid na zacílení. Velmi, opravdu velmi dlouhá dávka posílá první stroj k zemi. Tyhle mašiny vydrží neskutečné mnoho. Jdu za druhý stroj a opakuji stejný postup jako před chvilkou. Dlouhá dávka a nic zásadního se s Il-2 neděje. Jen zlehka kouří. Střílím dál. Opět nic. Oči mně sjedou na stav munice. Proboha! Málem jsem si vyprázdnil celý zásobník. Nedá se nic dělat, ale odpoutávám se a spěchám podpořit kolegy. Snad už nikoho nepotkám a nezjistím že náboje, co skončily v Il-2, mně budou chybět. Nic takového už se nestalo. Doprovodili jsme bombardéry a vrátili se v klidu na základnu. Já jsem si mohl konečně zapsat další sestřel. Můj první Il-2.
Druhý start je v 15:29. Scénář je naprosto stejný jako v dopoledních hodinách. Doprovod útočných bombardérů Bf109E a ochrana před nájezdy nepřátel ze vzduchu. Velkou výhodou bylo, že se počasí umoudřilo a ranní vysoká oblačnost je pryč. Je polojasno a dohled je všemi směry luxusní. Jihovýchodní oblast od Chupriyanovky je posetá nepřátelskými jednotkami, které neustále ztěžují postup našich vojsk. Startuji opět na chvostu naší osmičlenné party. Z minulé zkušenosti po startu kontroluji oblast okolo letiště. Je tu čisto. Začínám stoupat do 1500 metrů a doháním vzdalující se kamarády. Velitel už hlásí nepřátelské letouny. Dnes tam bude asi veselo. Přidávám plyn a v dálce už vidím záblesky a kouř. Snažím se rozpoznat nepřítele, což není problém. I16 jsou prostě malé stroje. Výběr je jasný. Přede mnou začíná jeden „Išak“ stoupat. Rychlá kontrola, zda se okolo nemotá někdo další a už se za něj začínám rovnat. Moje „109“ ho dohání poměrně snadno. Bylo vidět, jak při stoupání ztrácí rychlost. Já mám dostatek energie a tak si ho s radostí usazuji uprostřed zaměřovače. Rus nic netuší a to se mu stává smrtelným. Krátká dávka ze všech zbraní ho posílá nemilosrdně k zemi. Tiše se raduji z dalšího úspěchu. Projedu oblohu a kromě kouřových obláčků od flaku není vidět žádný cizí stroj. Připojuji se ke skupině a dokončujeme hlídkování a doprovod „Eček“ na základu Staritsa. Návrat na základnu už je v absolutní pohodě. Žádná ztráta a celkem tři sestřely. To je úspěch. A mě potěšila ještě jedna věc. Dostal jsem vyznamenání Iron Cross 1st. Class. Večerní oslava je namístě.
