Na dnešek mám podle rozpisu dva doprovody. První start je ve 12:10. Musím přiznat, že tyhle dlouhé doprovody nejsou nic moc. Sedět skoro hodinu připoutaný do ne zrovna pohodlné sedačky není ideální. Vše by měl zmírnit padák, ale to taky není péřový polštář. Alespoň nemá člověk během letu tendenci odpočívat a je neustále ve střehu. To ani jinak nejde. Prvním cílem je vyčištění prostoru v okolí letiště Ivanovskoe. Tak tam bude asi veselo. Startujeme přesně na minutu. Vždy přejedu očima celou palubku a ujišťuji se, že je vše v pořádku. Stoupám za svým vedoucím číslem a lepím se mu co nejblíže k zadní části. S tím tady tak trochu bojuji, udržet se ve formaci. Dnes si dávám obzvlášť záležet.
Po přibližně 18 minutách letu vidím nepřátelské letiště. Flak maluje na obloze černé obláčky. Intenzita není malá, ale střelci nejsou až tak přesní, naštěstí pro nás. „Ečka“ dole plní své úkoly a my nahoře hlídáme. V radiu končí povinné ticho. Nepřítel se blíží. Teď musím kopírovat pohyby mého vedoucího čísla Gottharda Krausse a chránit mu zadek. Točí pravou ostrou a pálí na stoupající I-16. Je to zkušenější pilot než já a po krátké dávce se nepřítel převrací přes křídlo a padá. Jedničku se snažím nadále sledovat, ale rád bych taky něco ulovil. Jenže než se dokážu zorientovat, obloha je čistá. Všechna čest kolegům. Dole už je taky dokončeno a začíná dlouhá cesta domů.
Je to hodina a půl co jsme dosedli na základnu a už se zase chystám do kokpitu. Kdo dnes určitě nepoletí je Wokasek. Dostal dva kusy, ale sám to ošklivě schytal a nějaký čas si poleží v lazaretu. Snad bude brzy fit. A co myslíte, že je dnešním úkolem mé druhé akce? No přece doprovod. Ale teď je to ještě o 20 kilometrů delší než jsem letěl v poledne. Večer budu mít dřevěné nohy. Asi by to chtělo sehnat nějakou masérku. Jenže tady v lesích narazíte maximálně na nějakou srnku. Nedá se nic dělat. Starujeme. Směr severoseverovýchod čtverec 0609.8, lesní oblast okolo Neverovo, Visokoe a Vasiľevskoe. Oblačnost odpoledne pořádně zhoustla a místy jsou i lokální deště. Nesnáším tohle podzimní počasí. Nicméně sedím poprvé v kokpitu Bf109F-4. Uvidíme, jak si tato vylepšená verze „eFka“ povede. Hned po odlepení ze země se nořím do šedé neprůhledné hmoty. Voda zalila čelní štítek. V tomhle ještě sledovat velitele prostě nejde. Musím nastoupat a rozhlédnout se. Z ničeho nic zapraskalo v rádiu a to hned vystřídalo absolutní ticho. Volám postupně kolegy, ale nikdo se neozívá. Sakra. Jsem momentálně nad Sychevkou a začínám opisovat velký kruh z pravé strany. Jsem absolutně bezradný. Nikde nikdo. Mám se vydat směrem dnešního cíle? Je riziko že potkám cestou nepřítele v přesile. To nechci riskovat. Rozhoduji se proto k návratu na základnu. Spouštím se pod hustou oblačnost a za pár minut jsem u letiště. Vystřelím postupně tři světlice za sebou – domluvený signál při jakémkoliv problému. Dostává se mi okamžité odpovědi a já sedám na dráhu.
Dnešek nebyl rozhodně úspěsný na bilancování. Bitzer, Klein a Schoellhorn jsou nezvěstní. To je opravdu nepříjemná záležitost. Stroje se nahradí, ale zkušených pilotů není mnoho. Snad budou následující dny o trochu lepší.